Tomáš Tichý, Dopamind
Martina Mrázová
Tomáš Tichý se ve své umělecké praxi dlouhodobě profiluje především jako figurativní malíř, který reflektuje postavení člověka a povahu samotného lidství v podmínkách současného světa, jehož hranice s virtuálním prostředím se stále více rozvolňují. Z nejnovějších maleb Tomáše Tichého se však klasická figurace prakticky vytratila, jako bychom v době snadno manipulovatelné reality, přesycené obrazy idealizovaných tváří, ztráceli představu o tom, co vlastně dnes znamená být člověkem. Přestože člověk nadále zůstává základním východiskem autorova uvažování, v jeho aktuální tvorbě již figuru zcela pohltily plošné abstraktní struktury, z nichž se jen občas vynořuje mlhavý fragment lidského těla jako záblesk vzdálené vzpomínky. Ploše obrazu dominují podivné objekty, tzv. digitální rostliny, které autor chápe jako vizuální metaforu umělé inteligence. Formy objektů, evokující jak biologický proces organického bujení, tak i proces replikace dat ve virtuálním prostředí, se postupně transformovaly do podoby jakýchsi univerzálních obrazových modelů, jejichž význam se rozprostírá na mnoha úrovních – od principů lidského myšlení a vnímání přes datové toky v digitální sféře až po rovinu kosmologickou, astrofyzikální.
Jedním ze symptomů současné digitalizované společnosti je fenomén tzv. levného dopaminu, který se promítl i do názvu výstavy. Dopaminový systém, zodpovědný za vnímání potěšení, byl evolučně nezbytný pro přežití lidského druhu. Dnes je však spojován především s problémy roztříštěné pozornosti a zahlcenosti mysli, k nimž vede mimo jiné používání digitálních médií a sociálních sítí. Pro spuštění vytoužené neurochemické reakce v mozku již nyní nemusíme vynakládat žádnou velkou energii, většinou nám stačí jednoduchý pohyb rukou po klávesnici či dotykovém displeji. Nekonečný proud vizuálních, zvukových a textových podnětů, zprostředkovaný digitálními technologiemi, nám přináší okamžitou, silnou odměnu, jež má ovšem krátkou životnost. Mozek se proto dožaduje stále dalších podnětů a nutí nás k jejich opakované konzumaci. Permanentní stimulace mozku však může vést k pocitům vyčerpání a má řadu negativních dopadů také na naše kognitivní funkce. Pozornost, paměť i samotné myšlení se touto zátěží narušuje, deformuje, a někdy dokonce i paralyzuje (pro tento stav mysli se vžil slangový termín „brainrot“).
Dopaminové přetížení je však jen jedním z mnoha důsledků rozostřené hranice mezi reálným a virtuálním prostorem, která má bezprostřední vliv na naši mysl a náš vztah k fyzickému světu. Každodenně se pohybujeme v algoritmizovaném prostředí internetu, jenž se rozpíná do podoby bezbřehé krajiny zřetězených obrazů a informací, které se jedním kliknutím mohou jednoduše zmnožovat, vrstvit, přeskupovat či mutovat. Obrovské množství informací, na jejichž základě si vytváříme představy o světě, k nám dnes doléhá právě prostřednictvím digitálních technologií, aniž bychom však mohli pravdivost sdělení vždy sami ověřit. Jestliže se nám ale digitální obsah filtruje skrze algoritmy podle naší dosavadní aktivity, může snadno docházet k opakování určité informace, která nemusí být úplná, a dokonce nemusí být ani pravdivá. Jak ovšem víme ze současné epistemologie, pokud se informace začnou šířit masově, mohou se stát – bez ohledu na pravdivost – dostatečně přesvědčivými a uvěřitelnými (tzv. post-pravda). Informace, které jsou neúplné, manipulované či nepravdivé, mohou začít bujet do nových rozměrů, mohou se stát opěrným bodem, na jehož základě si určitá skupina lidí podobného smýšlení začne budovat jiný obraz reality, ve kterém se budou její příznivci navzájem utvrzovat. Vzniká tak jakýsi sebereferenční prostor, jenž se navenek prezentuje jako objektivní realita.
Všechny naznačené motivy se potkávají v umělecké praxi Tomáše Tichého, v níž se zájem o manipulovaný obraz skutečnosti neprojevuje jen ve významové, ale také ve formální rovině. Klasické malířské techniky autor kombinuje s celou řadou postupů, které známe z kreslení ve virtuálním prostředí. Do malby přenáší některé principy digitální kresby, včetně chybových efektů, s jejichž pomocí vytváří v obrazu nové sémantické i výtvarné kvality, které aktualizují malířské médium samotné. Tichý programově pracuje například s principy replikace, vrstvení či rekonfigurace tvarů, jež patří k běžně používaným nástrojům v umělém rozhraní. Přejímá různé druhy technických moaré, aberace nebo jemně odstupňované barevné nuance, které v malbách vyvolávají efekty horizontálního vlnění nebo rozmlžení, jaké se někdy vytváří na plochách displejů.
Objekty tzv. digitálních rostlin v malbách Tomáše Tichého zdánlivě odkazují k reálnému světu. Na první pohled vypadají jako organické, biomorfní, jsou však tvořené zmnožovanými plošnými formami, které mění svou pozici i rozměry a zapichují se jedna do druhé, jako by přirozeně vyrůstaly z těla jediné entity. V malířské sérii Babel nabývá motiv digitální rostliny ostrých tvarů, které již ztrácejí sepjetí s biologickými principy růstu a bujení a ještě více tak umocňují pocit ohrožení. Umělost a odcizenost objektů, které v malbách Tomáše Tichého reprezentují jiný princip vnímání, je akcentována rovněž záměrnými nelogičnostmi v budování prostoru, fragmentárností zobrazení nebo i nedokončováním některých partií malby.
Znejistění hranic mezi realitou a její simulací Tichý někdy podtrhuje také tím, že na plochy objektů maluje další výjevy, které evokují zapadající slunce nebo ruiny nějaké civilizace, stižené blíže nespecifikovanou katastrofou. Plochy objektů pak fungují i jako jakési projekční obrazovky, které prolamují prostor do dalších dimenzí. Scénické výjevy navíc někdy pronikají skrze objekt i okolní prostředí, jako by hranice mezi nimi byla jen iluzorní. Není zřetelné, kde přesně objekt začíná a končí, podobně jako se dnes rozplývá a znejasňuje hranice mezi umělou inteligencí a naší vlastní myslí.
Další rovinu reality do obrazů Tomáše Tichého vnáší motivy veristicky namalovaných motýlů či jiných představitelů přírodní říše (ptáci, čmeláci, včely), kteří se v jeho tvorbě objevují vůbec poprvé. Křehké a pomíjivé symboly života, jež autor vnímá jako zástupce lidství, se ocitají v tvrdém, umělém prostředí digitálního světa. Vábeni světlem sedají na objekty, jako by šlo o skutečnou živoucí rostlinu, která jim může poskytnout potravu a zázemí. Iluzivní malby motýlů přitom autor někdy podrobuje ještě dalším destruktivním zásahům, které je posouvají až do roviny digitálního šumu či letmé vzpomínky. Environmentální téma tak Tichý originálně propojuje s klasickým uměleckým žánrem vanitas či memento mori, které připomínají pomíjivost a křehkost života. Namísto tradičních symbolů lebky, přesýpacích hodin nebo uvadajících květin však téma uchopuje skrze střet digitálního a přírodního světa, jenž stále více podléhá destruktivním vlivům lidské činnosti.
Tvary v obrazech sice někdy vyrůstají z trosek a mohou působit hrozivě, vyznění maleb je však veskrze harmonické a uklidňující. Jako by z bezbřehé destrukce vyrůstalo něco, co je sice nebezpečné, ale zároveň i krásné a fascinující – natolik, že láká motýly ke spočinutí. Malby Tomáše Tichého sice na jednu stranu tematizují hrozbu, napětí, tíseň či vyprázdněnost, jež odpovídají stavu současné společnosti, nepůsobí ale beznadějně. Schopnost malířskými prostředky, především barvou a světlem, pozitivně vyvážit temná, obtížná témata patří k podstatným hodnotám jeho tvorby.
Práce s některými malířskými strategiemi přibližuje tvorbu Tomáše Tichého okruhu malířů lipské a klužské školy. Podobně jako Mathias Weischer či Corinne Wasmuht i Tichý buduje obrazové prostory, které se vztahují k realitě, ale zároveň obnažují její iluzivnost, umělost a cizorodost prostřednictvím různých zneklidňujících narušení. Malby tak mohou evokovat i glitche, digitální šum nebo rozbitý interface virtuálního prostředí. Ve srovnání s tvorbou zmíněných autorů však malby Tomáše Tichého působí mnohem klidněji a harmoničtěji. Tajemná atmosféra neznámých světů, kterou rozvinul zejména v posledních, geometričtěji pojatých obrazech, má cosi společného i se zpomalenými záběry kosmických těles v Nolanově snímku Interstellar. I Tichého malby vyvolávají pocit rozlehlého prostoru, v němž se plynutí času odehrává ve zcela jiných dimenzích, než jaké jsou nám známé. Představu vzdálených kosmických sfér a paralelních prostorů ale Tichý nakonec opět propojí iluzivním motivem motýla do jediného spojitého univerza, v němž na některé otázky neznáme odpovědi a imaginativní síla tajemství zůstává dráždivě provokující.
Tomáš Tichý (1984) patří k nejvýraznějším českým malířům střední generace. Ve své tvorbě propojuje klasické malířské techniky s postupy z digitálního prostředí. Dlouhodobě zkoumá postavení člověka a proměnu lidského vnímání ve světě digitální éry. Jeho malby oscilují mezi figurací a abstrahovanou znakovostí.
Vystudoval Ateliér restaurování malby prof. Karla Strettiho na Akademii výtvarných umění v Praze (2005–2011) a v roce 2009 absolvoval stáž na Koninklijke Academie voor Schone Kunsten v Antverpách. Byl nominován na několik prestižních uměleckých ocenění jako Wells Art Contemporary, The Columbia Threadneedle Prize či CBM Prize.
Od roku 2005 pravidelně vystavuje v České republice i v zahraničí, z posledních projektů lze zmínit např. jeho samostatné výstavy v Oblastním muzeu a galerii v Mostě (2025), v Galerii výtvarného umění v Náchodě (2018) nebo v The Chemistry Gallery (2022). Byl také vybrán k účasti na projektu After Rembrandt, který probíhal ve spolupráci s Národní galerií v Praze a Wallraf-Richartz Muzeem v Kolíně nad Rýnem v letech 2016–2021.
V zahraničí ho zastupuje turínská galerie CRAG a Junge Kunst Berlin.
