Tomáš Tichý / ROZPOJENÍ

Tomáš Tichý (1984) ve své zobrazující malbě dlouhodobě sleduje proměny lidské citlivosti v podmínkách postmediální situace (křížení médií) a digitální epochy. Svou tvorbou reaguje na záplavu fotografických a pohyblivých obrazů, které se stávají vědomě i podprahově součástí našich životů, společně přepisují povrch reality a modelují novou rovinu vnímání, do níž jsou automaticky zabudovány manipulativní a nivelizační prvky. Sleduje propojení novomediálního světa s určitými vizuálními žánry (móda, sport, politika, konzum) a s tendencemi k vytváření atraktivních, vizuálně zapamatovatelných konstelací (umělé ráje) a idolů (celebrity). Poměřuje a zkoumá vztah tradičního závěsného obrazu k novým podnětům, které rozhýbávají, posunují a přetvářejí jazykovou soustavu malby. 

Autor hledá a nachází nové možnosti toho, jak prostřednictvím statického obrazu a jeho výrazových inovací zachytit nestabilitu a pomíjivost spotřební vizuality a jak odhalit její četná podprahová sdělení. Poukazuje na chyby v matrixu, které demaskují odvrácenou stranu retušovaného světa. Malířské založení Tomáše Tichého je v mnohém polemické. Ve své práci uplatňuje kritické postupy a etické principy, na jejichž pozadí zpřítomňuje určité ambivalentní rysy společenského statusu quo. Jeho malířský pohled lze označit za diagnostický. 

Výstava ROZPOJENÍ prolíná tři tematické obrazové soubory do jednoho synergického celku. V prvním se Tichý prostřednictvím deformovaných a malířsky přepracovaných fotografií topmodelek z devadesátých let vyrovnává s fenoménem apropriace a pomíjivosti paměti navázané na aranžovanou mediální slávu. Už název cyklu Ukradené tváře odkazuje na skryté masové reprodukční procesy, které v obrovském měřítku popularizují vybrané tváře modelek a ustalují tak mimo jiné kánon dočasné, módní krásy (Ukradené tváře: Claudia, 2021). Proti tomuto afirmačnímu pohybu staví Tomáš Tichý kontrastní malířské deformace způsobené mechanickou cestou - přetahování obrázků na dotykovém tabletu (Ukradené tváře: Karen, 2021). Obraz se cestou pře-ukládání vizuálně „zakoktává“, přemazává původní kontury obličeje a bezchybné mediální krásky přetváří v škodolibá monstra (Ukradené tváře: Dvojitá tvář, 2021) s anatomickými anomáliemi (Dlouhý krk, 2022). Malba tu prolamuje marketingové stylizace, demontuje ideální povrchové retuše a cílí na odvrácenou stranu uměle stvořených idolů prostřednictvím technických chyb samotného reprodukčního média.  

V druhém souboru na pozadí „hlavonožců“ a sportovců autor relativizuje společenský pohyb a ironizuje uměle vytvářenou akceleraci veškerého jednání, které se v praxi podřizuje vše. Odtud metafora sportu (Běžci [zrcadlení], 2020), soutěže a permanentního závodění (Riders on the Storm I, 2020). Tyto nesmyslné zrychlující tendence Tomáš Tichý prostřednictvím malby zpomaluje a zastavuje. Zastavení je sledem několika pohybových sekvencí, které společně komprimují „pohyb“ do ireálného stavu fantomatických deformací (Jezdci II [oči], 2022). Jednota prostoru a času je rozmetána. Autor analyzuje záhyby pohyblivého obrazu v jejich irealitě. Oko vidí deformace a usiluje o jejich racionální reflexi (Jezdci III [pád], 2022). Otevírá se tak hybridní prostor pro víceznačné, nebo „zlověstné“, řečeno se Sigmundem Freudem, totiž oblasti, v níž statická popisná realita ztrácí své ověřitelné kontury a obraz se stává „popisem“ neustálé změny, tedy pohybu (AI Běžci, 2020), pro který je někdy autorem nacházen cizorodý novotvar (Jezdec [vlna], 2022). 

Ve třetím obrazovém souboru autor pěstuje „digitální“ rostlinu nazvanou Burning Bush / Blackout (2022). Je to obdoba umělé inteligence. Umělý organismus, který odkazuje svou podobou na přirozený stav, ve skutečnosti je však náhražkovou konstrukcí krytou kamufláží a mimikry (Hořící keř II, 2021). 

Téma ROZPOJENÍ metaforicky postihuje relaci mezi zobrazením a pravdou či lží, které v sobě nese. Popisné zobrazení už dávno nelze ztotožnit s neměnným stavem reality. Je naopak výzvou k reflexi neustálých proměn, které stojí za tekutostí věcnosti a figurace, výzvou, k diagnostikování principů, které za těmito tendencemi z nějakého důvodu stojí. 

Petr Vaňous, kurátor výstavy